|
10501
|
anděl
ráno na lavičce seděla jedna pani
občas vstala popošla neměla stání
a vyprávěla každýmu, co dneska viděla
říkala, že možná samotnýho anděla
na křídlech ho vodnes až někam za obzor
toho co šel kolem a dělal jí prostor
aby mohla projít a vtom se to stalo
nevim co si myslet, když řekla tak málo
něco tady ovšem nehraje
nezdá se mi, že by ho nes do ráje
přilít k němu a hodil si ho dozadu
pak se vznesli a letěli na Prahu
a v konečný fázi pak nikdo neví
co se tady stalo a co je pravý
vysvětlení věci, která tím pádem
stala se tak tajemnou a lživou málem
naháníš mi strach
tak už poznal jsem to a teď nevím jak
říct ti: moje milá, naháníš mi strach
to, co bylo, rychle mizí
a tvý slova, ty vytřely mi zrak
v skrytu duše šetřím špetku naděje
že se tvoje srdce možná zachvěje
nemám sílu prohrabat se na vzduch zpátky
z týhle závěje
vtom se zjevíš, zrakem hadím
znehybníš mě jako strom
jenže nevíš, že tě zradím
a zařvu hlasem jako hrom:
co se stalo pánbu ví
ale nikdo ne to, co já
že děláš věci zbytečný
a pak nic děvče nepoznáš
rovnováha (by
pavel brázda)
pouštěj se do mě slovem i činem
já vim, že můžeme bejt spolu a nezahynem
spouštěj se do mě po provaze
já vim, že můžeme bejt spolu v rovnováze
hej, dobrej a zlej
země a vzduch
ďábel a bůh
pouštěj se do mě, lidi se ptaji
kdo je ten špatnej, že ho prej nepoznaji
spouštěj se do mě po provaze
já vim, že můžeme bejt spolu v rovnováze
hej, dobrej a zlej
země a vzduch
ďábel a bůh
|
kolik asi vydržíš...
když
mě ráno vidíš,
jak se těžce zvedám
když mě ráno slyšíš,
jak něco k jídlu hledám
nemáš dobrej pocit
lehký mrazení
nevim, co bych ti řek
na tvý bláznění
kolik asi ještě vydržíš
teplota v tvým srdci klesá
níž a níž
každým dnem to vnímáš
víc a víc
už se bojím tvářit se
jakoby nic
každej den se trápím
v sobě přemítám
jak se zpátky vrátit
čekat odmítám
když pak přijdeš večer
s tváří kamennou
otvírá se zase
propast pode mnou
kolik asi ještě vydržíš...
ve tmě kolem domu
tiše obcházíš
zůstal mi stát rozum
a pomalu jdu blíž
proklouznout jen stěží
stíhám za tebou
myšlenky mi běží
hlavou zmatenou
kolik asi ještě vydržíš...
šok
včera ráno uletěla
tam někam do mraků
ani nevím, jestli chtěla
nebo jen tak z rozpaků
nechala mě ležet dole
a já přitom ztratil dech
zved sem ruku a bez boje
zůstal ležet na zádech
a to byl pro mě šok
trvalo to asi měsíc
nebo možná celej rok
jenom vim, že už jsem nestih
utéct a to byl pro mě šok
nechala mě ležet dole
a já přitom ztratil dech
zved sem ruku a bez boje
zůstal ležet na zádech
to byl pro mě šok
a všichni, co šli kolem
se mi smáli
mysleli si, že jsem cvok
a řvali na mě, že jsem v háji
místo k sezení
nšel jsem si dobrý místo k sezení
tam na rohu, co kousek bydlíš ty
ňáká knajpa vedle nočním tichem zní
a kolem hlavy mi jdou mrákoty
teď už ale vím
že něco dělat s tím
bere mi sílu záhy
a vykolejí z dráhy
jak tam sedím, počítám si kolikrát
pouliční lampy svítí tmou
nebo chvíli poslouchám zas jenom tak
zvuky, co zní z okna nade mnou
teď už ale vím
že něco dělat s tím
bere mi sílu záhy
a vykolejí z dráhy
na mou hlavu padá špínu smývá déšť
a s ním všechny smutky zmizely
nevim, jestli čekat dlouho je totéž
a tak poznání nás rozdělí
teď už ale vím
že něco dělat s tím
bere mi sílu záhy
a vykolejí z dráhy
|
--> english version --> česká verze
